Máme 17. listopadu co slavit? Úvaha o třech svobodách
Komentář Karla Hlaváčka: Už třiatřicet let si každého 17. listopadu připomínáme výročí pádu totalitního režimu u nás. Často přitom říkáme, že slavíme znovunabytí „svobody“ po čtyřiceti letech „nesvobody“. Skutečně jsme ale dnes svobodní? A pokud ano, jak jsme s touto svobodou naložili? Máme opravdu co oslavovat? Bezesporu ano, ale…
Porevoluční doba přinesla zvýšení druhu svobody, který často bývá nazýván „negativní“. Negativní svoboda znamená, že jsme chráněni před cizí zvůlí, zejména před zvůlí státu; v praxi je negativní svoboda zabudována do našeho společenského řádu skrze lidská práva a z nich vyplývající právní rámec, jenž se stará o to, aby nám bezdůvodně nebylo nic zakazováno a aby cizí svoboda končila tam, kde začíná ta naše.
Komunistický režim potřeboval pro své přežití přísně střežit hranice ideologického vyznání a cíleně perzekvovat vše, co se do těchto hranic nevešlo. Taková omezení dnes prakticky neexistují, což bezesporu představuje obrovský pokrok. Přizpůsobovat se samozřejmě do určité míry musíme stále, ale násilné lámání lidí tak, aby se pravidelně, rituálně a hromadně hlásili k něčemu, čemu stejně nikdo nevěří, dnešní politická moc neorganizuje. Zde jsme skutečně získali svobodu.
Mnohem spornější jsou ale naše pokroky v oblasti