Thomas Bernhard na kovové konstrukci hraný. Neslušelo by mu tradičnější pojetí?

Slavný rakouský prozaik a dramatik Thomas Bernhard (1931–1989) postavil svou hru Zdání klame na dlouhých dialozích dvou zatrpklých starých bratrů, herce a žongléra. V pražském Studiu Hrdinů v interpretaci režisérů Jana Horáka a Michala Pěchoučka je všechno jinak. Na scéně s kovovou konstrukcí se objevují podstatně mladší postavy. Oba bratry ztělesňuje jediný herec Ivan Lupták a asi v polovině hrací doby do představení nečekaně vstupuje ženský element, vzdušná akrobatka Eliška Brtnická.

Bernhardova nelítostná, urputná dramata odrážejí jednak trauma z rakouské nacistické minulosti a jejího přežívání do dnešních časů, jednak přinášejí hluboké introspektivní ponory, kdy autor skrze hrdiny promlouvá o svých pochybnostech a o prokletí umělecké tvorby. Do této druhé linie patří i Zdání klame.

Od 90. let se Bernhardovy hry, z nichž některé vyvolaly při prvním uvedení v Rakousku politický skandál, začaly pevně zabydlovat také na českých jevištích. Legendami jednou provždy zůstanou Pitínského inscenace Ritter, Dene, Voss a Divadelník, obě uvedené v Divadle Na zábradlí. A mezi ty pozoruhodné se v roce 2001 ve Stavovském divadle zapsala také poslední režie Otomara Krejči Portrét umělce jako starého muže se znamenitým Františkem Němcem v ústřední roli.

Škrty v textu a volný dialog

Aktuální nastudování Bernhardova textu ve Studiu Hrdinů je ovšem zcela jiného kalibru. Tvůrci se záměrně vyhýbají tradičnímu pojetí, postavenému na herecké brilanci a schopnosti nalézt případný psychologický výraz pro postavy zahořklých hrdinů. Rozhodli se naopak vést s autorem volný dialog a jít cestou vlastní poetiky, směřující k abstrahujícímu uchopení látky, kde rovnocennou složku vedle živého herce tvoří výtvarně-zvukový vjem. Text výrazně proškrtali a razantně zkrácenou činoherní část zkombinovali s fyzickým divadlem, tedy s akrobacií Elišky Brtnické.

Klíčovým scénografickým prvkem inscenátoři učinili