Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Připoutali mě k posteli, šest dní mě vyslýchali. Ujgurky promluvily o zážitcích z čínských lágrů

Protest exilových Ujgurů proti zločinům, které Komunistická strana Číny páchá v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang (červen 2019, Ósaka). Foto: Jorge Silva, Reuters
Protest exilových Ujgurů proti zločinům, které Komunistická strana Číny páchá v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang (červen 2019, Ósaka). Foto: Jorge Silva, Reuters

Přeplněné cely, do kterých se vězni v okovech musí plazit po čtyřech. Nedostatek jídla, chlad a nevyhovující hygienické podmínky, několikadenní výslechy. Znásilňování a týrání. Dvě přeživší popisují otřesné zážitky z koncentračních táborů pro Ujgury, které Čína provozuje jako převýchovná střediska.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Pod záštitou Fóra pro lidská práva vyprávěly svůj příběh na Právnické fakultě univerzity Karlovy v Praze. Další detaily jejich svědectví zveřejnila organizace Ujgurský tribunál.

Gülbahar Haitiwajiová se narodila v roce 1966. Po dokončení studia začala v roce 1988 pracovat pro ropnou společnost ve městě Karamaj na severu Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Po čase se s manželem a dvěma dcerami odstěhovali do Francie, kde žila téměř deset let. Nikdy si však nezměnila občanství ani nepožádala Francii o trvalý pobyt či azyl.

V listopadu v roce 2016 se jí ozval někdejší kolega, že potřebuje, aby přiletěla zpátky a podepsala dokumenty týkající se důchodu. „Nikdy jsem nebyla politicky aktivní, neúčastnila se protičínských demonstrací a během svých čtyř cest zpět domů jsem nikdy nečelila obtěžování čínské policie. Proto jsem se rozhodla tam jet,“ vypráví.

V kanceláři však na ni místo kolegy čekali místní policisté, kteří ji požádali, ať je následuje na stanici. Tam se jí začali vyptávat na její život ve Francii včetně toho, co dělají její dcery a manžel. Poté jí podali fotografii. „Byla na ní má dcera na demonstraci proti čínské vládě ve Francii, s vlajkou Východního Turkestánu v ruce. A prý jestli o tom něco vím,“ pokračuje Gülbahar.

Vládní Komunistická strana Číny nazývá rozsáhlé území na severozápadě ČLR Ujgurskou autonomní oblastí Sin-ťiang. Od Ujgurů však název Sin-ťiang většinou uslyšíte jedině tehdy, když ho vloží do úst čínských úřadů. Sami svému domovu říkají buď Východní Turkestán, když chtějí zdůraznit jeho kýženou autonomii, anebo častěji jednoduše Wätän, Vlast, pokud se chtějí vyhnout politice.

Policii vysvětlila, že tuhle fotografii viděla už v roce 2009, kdy zrovna byla na jedné ze svých cest v Číně, a o dceřině účasti na demonstraci tehdy nevěděla. „Vynadala jsem jí a řekla, aby už nikdy na takové akce nechodila,“ vysvětlila policistům. „Zapsali si vše, co jsem vypověděla, a donutili mě podepsat nějaký dokument. Po deseti hodinách strávených na stanici mi zabavili pas a nechali mě jít s tím, že je musím pravidelně informovat o tom, kde jsem a kam se chystám jít. Byla jsem pod neustálým dohledem.“

Necelý měsíc nato jí policie zavolala, ať si přijde vyzvednout pas. Hned po příchodu na stanici ji zatkli a umístili do vazby ve městě Karamaj, kde strávila následující čtyři měsíce. „Zjistila jsem, že mnou dříve podepsaný dokument mě obviňuje z narušování společenského pořádku a snahy agitovat k rozdělení země,“ vzpomíná Gülbahar.

Na dvacet dnů připoutaná k posteli

Ve vazbě byla od konce ledna do začátku června roku 2017. V cele bylo zpočátku devět dalších lidí, ale postupně jich přibývalo a do pár měsíců jich bylo čtyřicet. Dny trávila na nespočtu výslechů ohledně svého života a rodiny ve Francii.

Podmínky ve věznici byly otřesné. „Byla nám hrozná zima, protože v oblasti bývá i minus třicet stupňů. Museli jsme se střídat na hlídkách, při nichž spousta lidí onemocněla, a na přikrytí v noci nám sloužila jen tenká deka. K jídlu jsme měli každý den kaši a chleba. Nutili nás učit se nazpaměť vězeňský řád. Jednou mě na dvacet dní v kuse spoutali na rukách a na nohách a bez udání důvodu mě přivázali k posteli,“ svěřuje se.

Po čtyřech měsících ji společně s asi čtyřiceti dalšími vězni přesunuli do převýchovného tábora, kterým Čína ráda říká také jednoduše „škola“. „I když se místo prezentovalo jako převýchovné centrum, rozdíl oproti vězení byl prakticky nulový. To místo se pořád nacházelo někde u města Karamaj, na mapě jsem ho ale nenašla. Všechna okna byla zatažená železnými roletami, pouze skrze škvíry v nich jsme mohli pozorovat, kdy je den a kdy noc; zato zářivky na stropě svítily i v noci,“ komentuje Gülbahar. Ve všech koutech tábora jsou stejně jako ve vězení kamery, před kterými se vězni neschovají ani na toaletách nebo ve sprchách.

K jídlu dostávala každý den pouze různé druhy vařené zeleniny v horké vodě. Během pobytu v táboře prý zhubla přes patnáct kilogramů a ke konci vážila

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Čína

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější