Deník N

Divadlem v češtině učí zahraniční publikum o holokaustu. Děti se po představení ptají: A to se fakt stalo?

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Její divadelní představení o kindertransportech a Siru Nicholasi Wintonovi vzniklo původně pro zahraniční diváky. I pro ně ho hraje výhradně v češtině. Jen tak nejlépe ilustruje, s jakou jazykovou bariérou se zachráněné, převážně židovské děti musely po příjezdu do Velké Británie potýkat. Nyní hru s názvem Inscenace přes HRAnice představuje i českému publiku.

Píše se rok 1939. Z vlaku na nádraží ve Velké Británii vystupuje devítiletá Hana Schmidtová. „Mám počkat tady na zastávce, než si pro mě přijde paní Angličanka,“ říká dívka s kufrem v ruce.

Zmíněná paní Angličanka by se o ni měla starat. Prý zatím. „Než za mnou přijede maminka s tatínkem. Jsou doma, v Československu. Ale brzy přijedou za mnou, protože tam je teď hodně lidí, kteří nemají rádi Židy. No a my jsme Židi,“ říká s jistou dávkou nevědomosti malá Hana.

Těchto pár obyčejných vět otevírá půlhodinovou Inscenaci přes HRAnice od autorky Michaely Váňové, která je současně i jedinou herečkou. Představení vzniklo jako diplomová práce na DAMU při jejím pobytu v zahraničí, kterou bude letos v květnu obhajovat.

Už více než rok slýchává na svou „diplomku“ pozitivní ohlasy. Rok hrála představení v zahraničí. Začala v americkém Portlandu, představila ho na Islandu, ve Švýcarsku, Skotsku, Británii i Německu. Vždy ho hrála v češtině, aby demonstrovala jazykovou bariéru, s níž se Wintonovy děti po příjezdu do Británie potýkaly.

Hraje, tančí, zpívá. Dokonce i stepuje. V září loňského roku pak inscenaci představila českému publiku. Navštívila s ním základní školy i dětské festivaly, například letos v lednu ho hrála v Kladně při příležitosti Dne Památky obětem holokaustu.

Dívka s číslem 193. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Vaše židovská dívka Hana má na krku cedulku s číslem 193. Víte, kdo konkrétně to byl?

Když jsem představení vytvářela, věděla jsem to. Ale je pravda, že jsem to už za ten rok zapomněla. Ani jsem nechtěla mít v hlavě obraz konkrétního člověka. Přišlo by mi to moc. Mně osobně.

Co to znamená?

Jednou jsem to představení hrála v Portlandu pro přeživší holokaustu, bylo to na oslavách chanuky. A tam jsem poprvé začala řešit etickou otázku, do jaké míry můžu zacházet s historickými událostmi a s příběhy konkrétních lidí. Abych jim tím neubližovala a abych – ačkoli to možná bude znít hloupě – nenarušila pietu toho, že jde o skutečné

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější