Deník N

Přesně před 100 lety strhli mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Má smysl ho dávat zpátky?

Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. listopadu 1918. Foto: ČTK
Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. listopadu 1918. Foto: ČTK

Komentář Jána Simkaniče: 3. listopadu 1918, tedy přesně před 100 lety, několik dnů po vzniku Československé republiky, byl stržen mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. De facto od té chvíle se vedou spory, zda a proč na náměstí tento artefakt vrátit. Poslední oficiální rozhodnutí z poloviny září loňského roku znělo negativně, zastupitelstvo hlavního města stavbu sloupu odmítlo. To však neznamená, že diskuse končí, protože snahy o jeho obnovu jistě neustanou, zvláště když je sochařská kopie hotová. Ostatně Společnost pro obnovu mariánského sloupu dál usiluje o to, aby se na náměstí vrátil. Letos na jaře se dokonce hovořilo o možném soudu, protože na stavbu bylo získáno stavební povolení. Co tedy budí tak velké vášně a dávají ještě po tak dlouhé době smysl?

Jak se uvádí na Wikipedii: „Sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650, hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl Jan Jiří Bendl a jeho dílna, jméno architekta se nedochovalo.“

O stržení sloupu psal už Ferdinand Peroutka záhy poté, co k němu došlo, jak připomnělo Forum24.cz. Popisoval událost trochu zjednodušeně, přičemž za aktéra označoval „lid“ s „několika vůdci“, což (pokud to není ironie) není přesné. O spontánní lidovou aktivitu totiž, jak už to tak bývá, nešlo – dav, který na náměstí putoval z dřívějšího shromáždění socialistů, byl vyprovokován předem připravenou akcí (hlavním aktérem byl jistý Franta Sauer, podnícený sociálními demokraty).

„Když se večer lid vracel z bělohorského tábora, zastavil se na náměstí Staroměstském. Měl několik vůdců, mezi nimiž byl také redaktor ústředního sociálně demokratického orgánu ,Právo lidu‘. Obklíčil sloup se sochou Panny Marie, který stál na náměstí od sedmnáctého století, a obtočil jej provazy.“

Novinky.cz přinesly zasvěcenější popis tehdejších událostí v kontextu tehdejší společenské nálady, která si ve zničení sloupu (a na některých dalších památkách) vylévala zlost na katolickou církev, a to i za cenu mylných historických interpretací.

Po vzniku republiky platila protiklerikální nálada obecně – kvůli prohabsburskému postoji církve, která byla oporou monarchie. V tzv. pokrokové veřejnosti – a k pokroku se tehdy v Čechách hlásili téměř všichni ve městech – se volalo po zásazích proti katolicismu.

Pochopení pro stržení sloupu měl i prezident Masaryk (uvádí se, že s činem souhlasila třeba i Milada Horáková), Wikipedie uvádí dva jeho citáty. Starší: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ A pak s větším odstupem z roku 1925: „Také se mi naskytla první charakteristická diplomatická zápletka: povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně. Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé Hoře.“

A co s tím tedy teď, po tolika letech? Sochař Petr Váňa, který kopii sloupu vytvářel mnoho let, vidí obnovu jako příležitost k aktu smíření. A v hezkém rozhovoru pro DVTV hovoří o tom, jak se k projektu dostal a co pro něj osobně znamená. Odpůrci vztyčení sloupu naopak argumentují tím, že by na takovém kroku měla být společenská shoda, což říkají s vědomím toho, že učiní maximum pro to, aby na vztyčení sloupu žádná shoda nenastala, jak dokazuje další rozhovor DVTV s autorem petice proti vztyčení sloupu, protestantem Davidem Loulou.

Jeho argumentace má několik slabých míst. Odmítat sloup, který byl vztyčen jako poděkování za ubránění Prahy, protože ho nechal postavit tehdejší panovník, tedy habsburský císař, by znamenalo ve svém důsledku odmítat čtvrtinu historických artefaktů ve městě. Loula tak působí, že pro zdůvodnění svého postoje hledá jakékoliv, i zástupné důvody. Tradiční katolickou symboliku, například anděla zašlapávajícího hada, což je u immaculaty, tedy sochy Panny Marie, tradiční zobrazení, navíc vykládá jen jednoznačně jednostranně jako symbol porobení protestantů v českých zemích. Svou pozici shrnuje ve svém textu na Neviditelném psu, který uzavírá takto:

„Mám jednu základní tezi. Staroměstské náměstí v Praze je světově významné a symbolické místo. Cokoliv se tam postaví, vysílá do světa signál o tom, kým český národ je a co je pro něj důležité. Celý svět se dívá do centra Prahy, jezdí tam turisté od Koreje přes Ameriku po Španělsko a ptají se, co to tam ti Češi mají. Pro každého tam je mnoho perel, které si mohou odnést. Pokud se na Staroměstském náměstí má postavit jakékoliv dílo, musí v tom být národní shoda, lidé by měli tu myšlenku mít rádi, musí vyjadřovat jejich identitu, jejich víru, jejich hodnoty. Pokud se stane symbolem kontroverzním, pro jedny slávy baroka, pro druhé hanby a ponížení, má to smysl? Mám za to, že český národ obnovením sloupu nic nezíská a neobnovením nic neztratí (a možná i něco získá).“

Je zajímavé, že se v textu nijak nevyrovnává se skutečností, že na Staroměstském náměstí stojí i pomník Jana Husa, u nějž zase mají ne zcela uklidněné emoce katolíci a který byl vybudován jako kontrapunkt historický, architektonický i náboženský k mariánskému sloupu tři roky před jeho zbořením.

To hezky

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější