Zemřel Petr Rezek, kritik kýče, jemuž filozofie nebyla pouhou akademickou disputací, ale společným divadlem

Jeho smích byl až pisklavý, očišťující a pichlavý zároveň; vlastně vždy více či méně ironický výsměch, i jeho oči se smály, jako by vyzývaly: „Tak co s tím uděláte? Co se sebou uděláte?“ To vše patřilo k věci. Filozofie byla přitom pro Petra Rezka zatraceně vážná věc, práce, která se však bez smíchu a ironie snadno zahledí sama do sebe. Jako lidé, kteří coby moderní Narcisové milují své sebezrcadlení na sociálních sítích, umožňujících něco, co bylo dříve vzácnější. Narcistní sebelásku bez odstupu ironie, a tím bez skutečného vztahu.

Petr Rezek, který zemřel v úterý, dva měsíce před svými pětasedmdesátými narozeninami, vždy toto chybění odstupu či sebepozorování nazýval kýčem. Ve své pravděpodobně nejslavnější, protože nejznámější knize Filosofie a politika kýče se při vymezování fenoménu kýče obrací ke Kunderově teorii dvou slz z Nesnesitelné lehkosti bytí. „Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí,“ píše Kundera. „První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“ Rezek Kunderův výklad posouvá ještě dál. Kýčem je i nesdílené „dojetí z dojetí“, vlastně to především, sebedojetí z toho, jak my sami jsme krásní a báječní lidé.

V roce 1991, kdy Rezkova kniha vyšla, to byla nečekaně silná rána zejména vůči „myslitelům disentu“, kteří