Spojení Janáčkovy opery Z mrtvého domu a Glagolské mše. Brněnský experiment, který zafungoval
Neobvyklé spojení dvou posledních Janáčkových velkých děl do jedné inscenace, za kterým stojí dirigent Jakub Hrůša a režisér Jiří Heřman, nabídlo nový úhel pohledu na osud vězňů, který Janáček v opeře tak mistrně zachycuje a který se díky Glagolské mši stal o něco méně tragickým.
Hudební bienále Janáček Brno, které se jednou za dva roky koná v moravské metropoli a které si za poměrně krátkou dobu své existence vydobylo pevné místo mezi předními evropskými operními a koncertními festivaly, posunulo svoji laťku zase o něco výš.
Na úvod právě probíhajícího 8. ročníku nabídlo neobvyklé spojení dvou posledních velkých Janáčkových děl, opery Z mrtvého domu a Glagolské mše. Spojit tyto dva odlišné světy do jedné inscenace se na první pohled může zdát jako rouhačství.
Vždyť každé Janáčkovo dílo je svébytný a nenapodobitelný originál a u opery Z mrtvého domu a Glagolské mše to platí dvojnásob, jak po obsahové, tak technické stránce. Brněnská scéna ale mimořádným hudebním počinům přeje a je potřeba mezi ně zařadit i tuto inscenaci.
Kdo nemá rád operu, měl by jít na Janáčka
Iniciátorem spojení je dirigent Jakub Hrůša, šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent u České filharmonie a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě a čerstvě též nově zvolený hudební ředitel londýnské Královské opery s účinností od roku 2025.
Světově proslulý umělec a vyhledávaný operní dirigent toto spojení vysvětlil vícero důvody. Jedním byla