Volby v USA: I v nenápadném Oregonu mají demokrati po letech problém, republikáni příležitost
Souboj o funkci guvernérky Oregonu patří mezi očekávaná nejtěsnější klání takzvaných midterms v USA, tedy voleb uprostřed prezidentského funkčního období. Ilustruje totiž frustraci amerických voličů, stejně jako specifika tří výrazných kandidátek i sílu peněz, které do voleb sype miliardář a spoluzakladatel společnosti Nike. Tradičně modrý, tedy demokratický Oregon ale představuje pro Demokratickou stranu svízel i kvůli obsazení míst ve Sněmovně a v Senátu – jak státních, tak kongresových. I proto politické špičky spěchají svým kolegům ze západního pobřeží na pomoc a státu bobrů se dostává nevídané pozornosti. Bude to ale stačit?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Žlutý nápis „Keep Portland Weird“ (Zachovejme Portland divný) na parkovišti u nočního klubu v centru největšího města Oregonu mě nutí k úsměvu. Symbolizuje totiž, jak si hlavní město a Oregon, kde jsem kdysi žila a studovala, pamatuju – zábavný, svérázný a individuální svět na západě Spojených států, který se vymyká, a to v tom nejlepším slova smyslu.
Od první návštěvy uplynulo skoro 11 let a Portland divný rozhodně zůstal. Ona divnost na sebe ale v průběhu let – zvlášť po začátku pandemie koronaviru v roce 2020 – začala nabalovat i negativní konotace.
K tomu, aby se sympaticky podivínská představa o městě rozplynula, stačí krátká procházka. První barevný stan postavený na rohu starého města a čínské čtvrti, ve kterém zcela evidentně někdo žije, vypadá jako kuriozita. O pár bloků později je už ale zřejmé, že přespávání na ulici – a v lepším případě právě ve stanech – není v Portlandu nijak výjimečné.
Lidé bez domova posedávají ve vchodech do domů, na obrubnících a občas také na kempingových židlích rozestavených kolem improvizovaných táborů a hromad pytlů s věcmi, které si do svých příbytků pod širým nebem přinesli. Jiní bezvládně leží na zemi. Několikrát míjím člověka s injekční stříkačkou v ruce. Na stromech se občas objeví barevná výstraha od místní policie: Tohle je ilegální tábořiště a bude odklizeno.
„Víte, Portland se v posledních letech hodně změnil, a ne v dobrém,“ říká mi konejšivě taxikářka, která mě veze už za tmy z jednoho konce města na druhý. Za bílého dne jsem Portlandem procházela sice překvapeně, ale také zvědavě a s chutí, používala jsem hromadnou dopravu a chodila co nejvíc pěšky, v noci se už ale sama bojím.
Strach a především frustraci pociťují podle všeho i
