Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Říkali, že smrt pro mě bude úleva, že bude jako sen,“ vzpomíná syrská žena Zajn

Hlasy nezdolných žen. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Hlasy nezdolných žen. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Příběhy devatenácti žen, jimž válka v Sýrii, která trvá už víc než jedenáct let a zapříčinila smrt statisíců lidí, drasticky zasáhla do životů a přiměla je spolu s miliony dalších Syřanů opustit svou zemi, i když si to nikdy nepřály. Všechny sdílely sen o svobodné zemi, která by umožnila žít lepší život nejen jim samotným, ale především jejich dětem. Syrská spisovatelka Samar Jazbik dala těmto ženám příležitost promluvit a vyprávět jejich pohnuté příběhy vlastními slovy. Přečtěte si jednu z kapitol.

Knihu Hlasy nezdolných žen si můžete pořídit v našem e-shopu nebo ve všech dobrých knihkupectvích.

Přezdívali mi Zajn. Když vypukla revoluce, bylo mi dvacet a studovala jsem na pedagogické fakultě. Zúčastnila jsem se demonstrací na nádvořích Aleppské univerzity a skandovala se studenty medicíny, inženýrství a přírodních věd revoluční hesla. Cítila jsem tehdy hrozný vztek kvůli tomu, co se stalo těm klukům v Dar‛á, a kvůli vraždě Hamzy al-Chatíba. První dny revoluce byly to nejúžasnější, co jsem do té doby zažila. Křičela jsem spolu s ostatními: „Sýrie chce svobodu!“

V březnu 2012 na demonstraci ve čtvrti al-Furkán jsme společně s dalšími spolužáky nesli transparent s nápisem „hurríja – ázádí“ a volali po osvobození politických vězňů. Naběhli na nás po zuby ozbrojení příslušníci Bezpečnosti i pořádkové jednotky a začali nás mlátit elektrickými obušky. Utekli jsme, schovali se v jedné budově poblíž a skandovali: „Lid a armáda jsou bratři.“ Začali po nás střílet a zasáhli Anase Samma. To bylo poprvé, co před mýma očima někoho zabili. Po téhle události už jsem žádnou z demonstrací nevynechala a účastnila jsem se jich v různých čtvrtích: Bustán al-Kasr, Saláh ad-Dín, Sajf ad-Daula. Pocházím sice ze čtvrti Tarík al-Báb, ale tam jsem demonstrovat nechodila, aby mě někdo nepoznal a neobtěžoval pak mé rodiče.

Vždycky nás při protestech doprovázeli tři medikové, aby měl kdo ošetřit zraněné. Bezpečnost je zatkla a o padesát dnů později nalezli jejich popálené mrtvoly pohozené poblíž popelnice v jedné ulici na předměstí az-Zahrá‘. Jmenovali se Básim Aslán, Házim Battích a Mus’ab Bard. Soucítit se zraněnými demonstrujícími se nepromíjelo!

Organizovali jsme mírové aktivity a happeningy. Rozdávali jsme například letáky univerzitním studentům, v nichž jsme vysvětlovali myšlenky revoluce. Po masakru v řece Kuwajk jsme do vody na protest vysypali červené barvivo, které symbolizovalo krev uvězněných a zabitých synů, nalezených v řece jejich rodinami.

Hlasy nezdolných žen. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Vyškolila jsem se jako zdravotní sestra a záchranářka, abych zraněným během demonstrací byla schopná poskytnout první pomoc. Svobodná armáda přišla do naší oblasti v červenci 2012 spolu s venkovskými jednotkami z Aleppa jako Liwá‘ at-tauhíd pod velením Abd al-Kádira Sáliha. Režimní letadla začala bombardovat Aleppo. Mnoho rodin včetně mé uprchlo. Já jsem odejít odmítla. Připojila jsem se k lékařskému týmu, čímž jsem se postavila proti tradici, neboť neprovdaná dívka nemůže žít mimo rodinný dům. Pocházím z konzervativního a náboženského prostředí. Trvala jsem však na tom, že zůstanu v nemocnici Dár aš-šifá‘ ve čtvrti aš-Ša‛ár na východě města.

Nemocnice se nacházela v oblasti bojů, přímo na frontové linii. Kulky pronikaly až do pohotovostního sálu, kde jsem se celou dobu nacházela. Režim se pokoušel znovu dobýt celou oblast. Přesto k nám přicházelo mnoho dobrovolníků a dobrovolnic. Nefungovaly žádné dopravní spoje, musela jsem spát přímo v nemocnici. Po náletech k nám proudila roztrhaná těla lidí, nemocniční chodbou už se skoro nedalo projít, mrtvé a zraněné jsme museli přeskakovat. Jednou týdně jsem se vracela do opuštěného domu rodičů, abych se osprchovala. Hned potom jsem se zase vracela do Dár aš-šifá‘.

Později ostřelování ještě zesílilo, masakry byly na denním pořádku. Těla jsme pokládali na chodník před nemocnicí. Fotila jsem neidentifikované mrtvoly a fotky si uchovávala. Když jsme je pohřbívali, na okraj každé fotografie jsme zaznamenali místo hrobu, aby je jejich rodiny našly, kdyby se po nich po bombardování přišly ptát. Dělali jsme nepředstavitelné věci, obzvlášť s roztrhanými těly. Snažili jsme se je příbuzným vracet v důstojném stavu. Utržené končetiny jsme zašívali, abychom tělu vrátili lidskou podobu. První tělo, které jsem zašívala, patřilo osmdesátiletému muži. Z těla mu vyhřezla střeva. Lékař rozhodl, že ho v tomto stavu rodině nemůžeme předat. Dodnes nejsem schopna říct, co jsem v tu chvíli cítila. Myslím, že žádný jazyk nedokáže popsat, co se stalo; nelze slovy vyjádřit, co jsem prožívala. Doteď mě ta vzpomínka děsí. Ale tehdy jsem myslela jen na to, jak lidem pomoci a jak co nejvíc z nich zachránit. Když k nám přinesli těla dětí bez hlav, celá jsem se třásla. Přes den jsem se držela, ale večer jsem propukala v pláč a až do rána jsem se nedokázala utišit. Nespala jsem. Kvůli nekončícímu bombardování a masakrům jsme byli neustále v pohotovosti. V nemocnici jsme se střídali alespoň na krátké spánkové pauzy.

Všech sedm pater nemocnice bylo vybombardováno, takže nám zbývalo už jen přízemí. Na konci roku 2012 došlo k do té doby nejsilnějšímu bombardování a zničen byl i zbytek budovy. Při náletech zemřela má přítelkyně Bušra Šajcho, dobrovolnice jako já, a s ní i mnoho zaměstnanců nemocnice. Přežila jsem jen díky náhodě. Byla jsem v první linii. Viděla jsem letadlo, které shodilo termobarické pumy. Ten den bylo zabito čtyřiatřicet lidí a po čtyři následující dny jsme vytahovali těla z trosek. Vlastníma rukama jsem vyprostila těla svých přátel.

Samar Jazbik

Syrská novinářka, spisovatelka a scenáristka se v roce 2011 se zúčastnila syrského lidového povstání proti režimu Baššára al-Asada a poté byla nucena odejít do exilu. V její literární tvorbě se věnuje postavení žen a svobodě uvnitř tradiční společnosti, sociálním nerovnostem, autoritářství a represivnímu aparátu v Sýrii. Tam její knihy a reportáže vyvolaly četné kontroverze. V zahraničí naopak získaly řadu ocenění a dočkaly se překladů do mnoha světových jazyků. Nyní žije v Paříži.

Nemocnice se pro nás stala novým domovem a celý tým byl jako rodina. Nikdo z nich nepřežil. Zhroutila jsem se z toho. Pořád jsem brečela a nevěděla, co mám dělat. Když jsem se rozhodla zapojit do demonstrací, vůbec mě nenapadlo, že to celé skončí každodenními masakry. Přesto jsem to nevzdávala. Přidali se k nám noví dobrovolníci a pracovali jsme nepřetržitě. Ve skutečnosti jsme celou dobu jen sbírali kusy těl, pohřbívali mrtvé a ošetřovali raněné. Jakékoli jiné myšlenky šly stranou. Hesla jako „svoboda“ a „důstojnost“, která jsme skandovali během pokojných demonstrací, tváří v tvář bombardování úplně vybledla. Z vyčerpání jsem sotva dýchala.

Jednoho dne nám přivezli zraněného muže z prorežimního tábora, pocházel z Nabku severně od Damašku. Postarala jsem se o něj a pomohla mu zkontaktovat rodinu. Ani na okamžik jsem k němu necítila nenávist. Ale opoziční bojovníci ho sebrali a odnesli. Mezi zraněnými jsem nedělala rozdíly. Lidé nadávali nejen na režim, ale také na Svobodnou armádu, protože kvůli oběma umíraly jejich děti a oni přicházeli o své domy. Když Svobodná armáda vstoupila do jejich čtvrtí, vyhnala je. Snažila jsem se je uklidňovat a pomoct jim. Byli chudí a přišli o všechno.

Přešla jsem do jiné nemocnice na frontové linii, do čtvrti Hulluk na severu města. Boje mezi oběma tábory byly zuřivé, všude se rozprostřeli odstřelovači. Zůstala jsem tam až do května roku 2013. Musela jsem se stěhovat z jedné nemocnice do druhé podle momentální potřeby. Tak to pokračovalo až do chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že mě přijali na magisterský obor pedagogika a psychologie na Aleppské univerzitě.

Rozhodla jsem se odjet do oblasti kontrolované režimem, přes přechod al-Mašárika, což byl jediný přechod mezi oblastmi ovládanými režimem a územím opozičních skupin. Riskovala jsem, ale byla jsem odhodlaná se na univerzitu zapsat a dokončit si vysokoškolské studium. Opustila jsem tedy území Svobodné armády a dorazila na univerzitu, kde jsem předložila všechny potřebné dokumenty, a chystala se vrátit k dobrovolnické práci v nemocnici. Sice zuřila válka, ale život v Aleppu šel jakžtakž dál.

Cestou zpátky už mi zbývalo jen přejít ulici k poslednímu kontrolnímu stanovišti režimu, abych se dostala zpět na území opozice. Nosím normálně jen šátek, ale ten den jsem si oblékla nikáb, aby mě u stanoviště nepoznali. Bála jsem se, že o mých aktivitách Bezpečnost ví. Kolem stanoviště stáli muži i ženy. Mého oděvu se lekli. Zatkli mě, mysleli si, že pod šaty schovávám pás s výbušninou. Stalo se to 30. října 2013. Ženy před stanovištěm patřily k Bezpečnosti. Myslela jsem, že se mnou budou mít soucit. Místo toho mě surově zbily. Muži se k nim přidali, hasili mi cigarety o kůži a nazývali mě teroristkou.

Vedle zátarasu stála budova o jedné velké místnosti. Vzali mě dovnitř, že prý mě tam jeden po druhém znásilní. Jeden z nich mě bil pěstí, druhý kopal, třetí ze mě trhal šaty a čtvrtý mě znásilnil. Ležela jsem úplně nahá a on mě všude po těle štípal, hlavně mezi stehny. Byl to sadista a můj křik ho vzrušoval. Málem mě uškrtil.

Trvalo to celou noc. Nedovolili mi za celou dobu ani promluvit. Potom mě převezli na bezpečnostní oddělení. Celou cestu mě osahávali. Dělali si s mým tělem, co chtěli. Obzvlášť se soustředili na můj klín. Kousala jsem se do rtu a choulila se, snažila jsem se stáhnout do sebe. Chtěla jsem se propadnout do země. Přestali, až když jsme dorazili k bráně budovy Bezpečnosti.

Ani tenhle zážitek dosud nedokážu popsat. Znásilnili mě tím nejhnusnějším způsobem. Nebyli to příslušníci Bezpečnosti, ale šabbíha, muži i ženy. Přímo přede mnou dostali peníze od Vojenské bezpečnosti v Novém Aleppu jako odměnu za to, že mě chytili.

Na oddělení mi zavázali oči a odvedli mě několik pater pod zem do malé místnosti s deseti ženami, které měly svrab a vši. Na záchod jsme směly chodit jen jednou denně. Nejhorší byl zápach látky, kterou mi zakryli oči. Byla z ní cítit krev a čpěla hnilobou. Chtěli znát jména lékařů a sester, kteří se mnou pracovali v nemocnici. Nabízeli mi, abych s nimi spolupracovala. Odmítla jsem, a tak mě dál mučili.

Pověsili před nás muže jako zvířata na jatkách, umírající muže se zejícími ranami, zakrvácené a zmučené k nepoznání. Jeden z nich měl na hlavě kuklu. Když jsem se kolem něj vracela z dalšího kola mučení, zřejmě vycítil přítomnost mladé ženy a zašeptal: „Modli se za mě!“

Bachař ho uslyšel a potrestal mě spolu s ním. Nacpali mě do pneumatiky, hlavu jsem měla mezi koleny. Surově mě bili plastovými a měděnými kabely. Přála jsem si umřít. Říkali, že smrt pro mě bude úleva, že bude jako sen.

Hlasy nezdolných žen. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jednou přivedli mladého muže. Vyšetřovatel mě před něj postavil a řekl mu: „Tahle holka patří k vám. Jestli se nepřiznáš, znásilníme ji před tebou.“

Ke všemu se přiznal. A takhle to udělali i s dalšími. Věděli, že jsem pracovala v nemocnici, prozradila jim to jedna žena z Aleppa. Využili mě, aby z těch kluků dostali přiznání. Pokaždé když mi vyhrožovali znásilněním, třásla jsem se hrůzou.

Když jsem jednou odmítla spolupráci, přivedli mladíka ze Svobodné armády. Drželi mi hlavu, abych se na něj podívala. Nechtěla jsem, byl totiž nahý. Mučitel mě švihl bičem a prohlásil: „Jestli se nebudeš dívat, znásilním tě.“

A tak jsem se dívala, jak znásilňují toho mladíka. Donutili mě, abych mu při tom hleděla do tváře. Zažila jsem, že někteří vězni přišli o rozum. Jeden z nich byl lékař. Mučili ho elektřinou, až zešílel, další ztratil kontrolu nad svým tělem, pokálel se a pomočil.

Jedna vězeňkyně se pokusila uškrtit svým hidžábem. Utahovala si jej kolem krku jako šílená. Zatkli ji spolu s matkou a chtěli ji propustit, ale bez matky, protože její děti byly obviněny ze spolupráce se Svobodnou armádou. A matku prý neosvobodí, dokud se děti nevzdají.

V aleppském vězení jsem strávila měsíc, pak mě převáželi z jedné věznice do druhé. Na oddělení Vojenské bezpečnosti v Hamá jsem zažila stejné hrůzy a trýznění, pak znovu u vojenské policie v Homsu, kde mě zavřeli do cely s běžnými kriminálnicemi: ženami obviněnými z vraždy, zlodějkami, prostitutkami. Z Homsu mě odvezli na leteckou základnu aš-Ša‛írát a odtud letadlem na letiště v Mazze v Damašku. Kromě mě převáželi ještě jednu ženu, zbytek vězňů byli nazí muži, spoutaní k sobě dlouhými řetězy, neustále je mlátili.

Převezli mě do budovy damašské Bezpečnosti, sestoupili se mnou několik pater do sklepa. Když jsem zjistila, že jsem na „palestinském oddělení“, pomyslela jsem si, že je to můj konec. Věděla jsem, jaké věci se tam dějí, a že pokud odtamtud někdo vyjde živý, tak jenom zázrakem.

Cela s několika dívkami měla jen jeden krát dva metry, mačkaly jsme se na sebe, střídaly se v sezení, stání a ležení. Jídlo nám dávali plné nehtů a chomáčů vlasů. Neměly jsme světlo ani vzduch. Onemocněla jsem a několik dní jsem strávila v bezvědomí. Holky bouchaly na dveře, aby mi někdo přišel pomoci.

Přišel dozorce a oznámil jim: „Řekněte, až umře, hodíme ji na skládku.“

Potřebu jsme konaly do svých šatů, nemohly jsme chodit ven, pořád jsme měly průjem. Skutečná pohroma ale byla menstruace. Neměly jsme hygienické vložky, a tak jsme si rozstříhaly oblečení a místo nich používaly kusy látky. Do vody nám přidali kafr, kvůli němuž několik holek krvácelo.

Jednoho dne přivezli vězeňkyni z Dar‛á. Nevěděly jsme, že byla znásilněna a že je těhotná. Přede všemi to skrývala. Myslely jsme, že je nemocná, protože pořád zvracela. Nakonec nám řekla, že ji znásilnili v prostorách oddělení 215 a že je ve třetím měsíci. Snažila se potratit, zuřivě se tloukla do břicha, až začala krvácet. Spadla na zem a ležela bez hnutí. Dozorce z jiné cely přivedl vězeňkyni, která dříve pracovala v porodnici. Celou dobu nás v cele sledovala kamera. Bylo to strašné a neskutečně ponižující, že ji v takové situaci a nahou natáčí kamera. Přikryly jsme ji dekou a postavily se před kameru, aby nebyla vidět. Bylo nás dvacet. Potratila přímo před námi. Bez přestání křičela a plakala. Nedali jí nic proti bolesti a neměla nic, čím by se po tom všem mohla umýt.

Výslechy a mučení neměly konce. Z toho neustálého mučení mužů před mýma očima jsem málem zešílela. Přestaly jsme jíst. Pak ale zjistili, že jsem k hladovce ostatní navedla já. Strčili mě na samotku. Poprvé jsem viděla lézt vši na podlaze. Živily se mým tělem. Zápach výkalů nešlo vydržet. Přímo naproti samotce leželi muži, z jejichž těl se šířil nesnesitelný puch, protože jejich rány zahnívaly. Sami věznitelé nosili roušky.

Jednou jsem poznala, že jeden vězeň právě při mučení zemřel, protože jsem slyšela, jak mu praskla lebka; vyšetřovatel mu rozbil hlavu o železné dveře mé samotky a nechal ho ležet na zemi. Slyšela jsem jeho chrčení před smrtí. Zpoza dveří ke mně tekla krev. Mlátili lebkami vězňů o stěny chodeb a o kovové dveře cel. Stěny chodeb byly celé od krve.

Nakonec jsem skutečně začala šílet, popadaly mě epileptické záchvaty. Slýchávaly jsme zadýchané dozorce a vyšetřovatele po mučení vězňů. Věděla jsem, že mnoho z nich zabili. Večer po konci služby říkali: „Odneste je pryč, tihle jsou vyřízený.“ Pokaždé jsem se začala třást.

V den výročí revoluce věznitelé uspořádali obzvlášť ponižující a surovou podívanou. Svlékli vězně a seřadili je na chodbách. Pak se na ně vrhli, mlátili je a křičeli: „To máte na památku té vaší revoluce!“

O pět měsíců později mě převezli do věznice Adra, kde jsem strávila dalších pět měsíců. Podmínky tam byly o trochu lepší než na „palestinském oddělení“. V den prezidentských voleb nám přikázali hlasovat otiskem prstu pro Baššára al-Asada. Odmítla jsem, tak mě za trest zavřeli na samotku.

Z vězení jsem se dostala díky úplatku přes právníka, kterého najali rodiče. Peníze dovedly zařídit všechno. Byla jsem psychicky i fyzicky zničená. Ve vězení jsem neměla přístup k lékům. Trpěla jsem zduřením štítné žlázy a pravého prsu. Měla jsem problémy s močovými cestami a gynekologickými infekcemi. Během věznění jsem přestala menstruovat. Po propuštění jsem se léčila, takže se mi přirozený cyklus vrátil, ale chudokrevná a vyhublá jsem zůstala.

Vrátila jsem se do Aleppa, do čtvrti aš-Ša‛ár. I přes nátlak rodičů jsem odmítla město opustit. V roce 2015 jsem začala pracovat jako terénní koordinátorka pro jednu humanitární organizaci, která ženám a dětem rozdávala jídlo a léky. Chodila jsem pomáhat záchranářům do nemocnice a zároveň učila děti v improvizované škole. Den ode dne se intenzita bombardování stupňovala, bomby se staly každodenní součástí našeho života. Režimní armáda se blížila k Aleppu a my jsme očekávali, že nás budou obléhat.

Rodiče byli obklíčeni Dá‛išem v jedné vesnici u města al-Báb, ale utekli odsud zpátky do Aleppa, ovšem ne do našeho domu, protože byl zničený. Celé jeho okolí bylo zničené a opuštěné. Jedna z mých kamarádek se přidala k Dá‛iši. Pokoušela se mě kontaktovat, aby mě také naverbovala. Šokovalo mě to. Věřila, že se Dá‛iš režimu pomstí. Nesouhlasila jsem s ní, Dá‛iš je můj nepřítel, stejně jako režim.

S jinou kamarádkou jsem si našla byt. Bydlely jsme spolu samy dvě, a proto jsme čelily velkému tlaku. Často jsme se jako ženy setkávaly s diskriminací. V nemocnici jednomu lékaři s dlouhými vousy vadila přítomnost dobrovolnic. Říkal, že ženy a muži nemohou pracovat společně na jednom místě a že naše místo je doma. Ostatní doktoři se za nás postavili a podpořili nás. Dělaly jsme totéž co muži, jen jsme nenosily zbraně. Bylo nás sedm dobrovolnic, jezdily jsme autem na frontovou linii, abychom na místě poskytovaly první pomoc zraněným. Jenže bojovníci nás na frontě nechtěli. Nezastavily jsme se ve dne ani v noci, ale nakonec jsem zbyla jenom já a jedna další dobrovolnice.

Někdy mě a kamarádku, s níž jsem bydlela, různě šikanovali. I když jsem nosila hidžáb, Fronta an-Nusra nás zastavila na zátarasu, protože jsem na sobě měla džíny. Chtěli, abychom chodily celé v černém a v nikábu. To jsem odmítala. Vadilo jim, že řídíme auto, prý je to harám. Něco takového jsem v Sýrii slyšela poprvé. Snažili se strhnout vlajku revoluce s tím, že je to vlajka bezvěrců. Chtěli, abychom místo ní vyvěsili černou vlajku s nápisem „Není boha kromě Boha“.

S tím jsme nesouhlasili. Když mě jednou takto zastavili, jednomu z nich jsem řekla: „Tohle je vlajka mojí země a já jsem za ni platila krví. Kde jste byli vy, když jsme s ní šli do boje?“

V počátku se ženy do revolučního hnutí zapojovaly hojně. Spousta dívek se, stejně jako já, osamostatnila. Bydlela jsem sama, pracovala a naučila se nové dovednosti. Osobně jsem byla proti zbraním, ale poznala jsem mnoho žen, které je nosily. Časem, s nástupem ozbrojených skupin, se situace změnila.

Obléhání Aleppa začalo na konci května 2016. Zároveň se zintenzivnilo bombardování. Tehdy jsem prožila ty nejhorší dny války. Potkávala jsem hladovějící lidi a nemohla pro ně nic udělat. Nikdy nezapomenu na tvář sedmdesátileté ženy, která mě zastavila a prosila o jídlo, prý už se svými čtyřmi dcerami dva dny nejedly. Přála jsem si v tu chvíli, abychom všichni zemřeli a všechno to utrpení skončilo. Děti hledaly jídlo v prázdných popelnicích. Došel zdravotnický materiál, podzemní kryty se proměnily ve zdravotnické jednotky.

V druhé polovině roku 2016 mnoho lidí zemřelo a zvýšil se počet amputací, protože chybělo základní zdravotnické vybavení. Při operacích jsme používali světla mobilních telefonů, elektřina nešla. Netekla ani voda, krev na podlaze zasychala a my ji nemohli smýt, uvnitř to strašlivě páchlo. Nástroje jsme sterilizovali plamenem.

Během obléhání se charakter bombardování změnil. Země se pod bombami otřásala jako při zemětřesení bez ohledu na to, jak daleko od místa dopadu jsme se nacházeli. Do barelových bomb, které na nás vrhali, přidali chlor, čímž se počet obětí ještě zvýšil. Když jsem se chloru nadýchala, oči mi zrudly a začaly slzet, na kůži jsem měla zarudlou vyrážku a po každém bombardování jsem se několik dní škrábala. K zotavení mi pomáhal kyslík, ale ten brzy došel.

K jídlu se dala sehnat trocha čočky a bulguru, neměli jsme je ale jak uvařit, protože nebyl plyn. Lidé kvůli vaření dokonce pálili oblečení. Jeden muž jménem Abú Abdu se rozhodl, že získá naftu přetavením plastů, jenže při tom se uvolňovaly jedovaté látky a Abú Abdu při jednom takovém pokusu zemřel. Jedla jsem petržel jen se solí, olej taky nebyl. V říjnu a listopadu už byli všichni na pokraji kolapsu. Vídala jsem lidi na ulicích, kteří měli bledé a ztrhané tváře a bloudili ulicemi jako přízraky. Děti trpěly chudokrevností a podvýživou, matky nemohly kojit, neměly mléko, protože samy nejedly. Jednou do nemocnice přivezli muže s úplně vystouplými žebry, vypadal jako kostra. Nakonec zemřel hlady.

Režim ovládl čtvrtě as-Sáchúr a Masákin Hanánu na severovýchodě města, blízko aš-Ša‛áru, kde jsme s kamarádkou bydlely. Zmocňovala se mě taková panika, že jsem nemohla spát. Bála jsem se, že v případě příchodu režimní armády budu znovu uvězněna. Raději bych umřela při bombardování, než se nechala opět zavřít. Z budov kolem nás zbyly jen trosky a dům, kde jsem bydlela, byl také zpola zničen. Ve dne v noci jsem nosila vysílačku, abych byla ve spojení s civilní obranou a se záchranáři. Sledovala jsem pohyb letadel a bomb. Byla jsem k smrti vyčerpaná z hladu, všudypřítomného umírání, neutichajícího bombardování a očekávání smrti, která ne a ne přijít. Oknem létaly střepiny střel, ale já jich nedbala, ležela jsem bez hnutí v posteli a poslouchala hlasitou hudbu. Přála jsem si rychlou smrt. Nesnášela jsem to čekání, proto jsem si vždycky i při cestě domů pouštěla hudbu co nejhlasitěji, abych myslela na něco jiného. Stal se z toho můj nový zvyk.

Pokaždé když režim obsadil nějakou čtvrť, její obyvatelé prchali pryč, masy lidí proudily z jedné čtvrti do druhé a s sebou si nesly pouze potraviny. Stěhovala jsem se s nimi, během jediného týdne jsem pobývala ve třech různých bytech. Jak armáda postupovala, lidské masy před ní ustupovaly a valily se Aleppem. Utíkali jsme před režimem s bombami za zády.

 

Den před mým definitivním odjezdem z Aleppa jsem chtěla doručit potravinovou pomoc skupině hladovějících rodin. Přebíhala jsem oblast, kde byli rozmístění odstřelovači. Cestou jsem uviděla planoucí auto zasažené střelou. Uvnitř hořela těla. Nezastavila jsem se, abych jim pomohla, stejně už byli mrtví, a věděla jsem, že na mě čekají hladem umírající děti. Když jsem konečně dorazila na místo a chystala se předat potraviny, spadla bomba.

Prvních deset minut poté jsem viděla jen černý prach. Pak jsem kolem sebe postupně začala rozeznávat mrtvoly a kusy těl. Zase jsem přežila. Pomyslela jsem si: Já jsem přežila, to je neštěstí! Trvalo mi tři čtvrtě hodiny, než jsem našla auto, které by odvezlo tu spoustu zraněných lidí.

Na ten den nikdy nezapomenu. Někteří zemřeli přímo přede mnou, nedokázala jsem je zachránit. Patřili k rodinám, za kterými jsem přišla. Vmžiku se přede mnou proměnili v rozházené kusy masa. To se stalo v listopadu 2016 ve čtvrti Aghjúr v centru Aleppa.

Silné bombardování obvykle předcházelo příchodu režimních vojáků, kteří nejdříve vše vypálili a zničili a pak čtvrť ovládli. Věděla jsem, že se chystají Aghjúr převzít. Přesunuli jsme se do oblasti az-Zabdíja na jihovýchodě. Všichni se shromažďovali tam, neboť to byl poslední bod, odkud mohli Aleppané z města odjet předtím, než ho definitivně ovládl režim.

Měsíc jsme strávili v krytech. Neměli jsme internet ani vodu. Byla jsem tak špinavá, až jsem brečela, celý měsíc jsem se neumyla. K dispozici byla jedna studna a každá rodina měla nárok maximálně na jedno vědro a misku bulguru denně. Některé rodiny nejedly dva, někdy i tři dny. Přesto si lidé navzájem pomáhali. Bombardování bylo stále brutálnější a my čekali, kdy si smrt přijde i pro nás. Pořád nemohu uvěřit, že jsem to všechno přežila. Nespočetněkrát jsem bez zranění vyšla z trosek a musela vyhrabávat mrtvá těla svých přátel. Vypadala jsem žalostně.

Už na začátku revoluce jsme se skupinou mladých kluků a holek vytvořili „Shromáždění aleppských revolucionářů“. Cítili jsme odpovědnost vůči neutrálním civilistům, kteří do toho, co se dělo, nezasahovali. Šli jsme za ozbrojenci a řekli jim, že lidé chtějí ven, že chtějí žít. Chtěli jsme zachránit ty, kteří ještě zůstali naživu. Dva z naší skupiny se sešli s jednotkami az-Zengí a Ahrár aš-Šám a vysvětlili jim naše požadavky. Ve stejné době vznikla mezinárodní dohoda o naší evakuaci. Civilisty bylo třeba dostat z města pryč, naše situace se lišila od situace jiných obležených oblastí. Nezbývaly žádné přechody a uvnitř města, kde jsme se nacházeli, není žádná zemědělská půda, skutečně tudíž hrozilo, že všichni umřou hlady, nemluvě o bombardování.

Hlasy nezdolných žen. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Město se vylidnilo, tísnili jsme se na malém prostoru jako čekající na popravu. Byla podepsána mezinárodní dohoda o evakuaci civilistů. Věděli jsme, že přijedou zelené autobusy, ale ještě před nimi dorazily sanitky pro raněné. Přijely buldozery, aby rozbořily náspy bránící průjezdu sanitek. S nimi přijely i íránské milice, které začaly pálit po autech civilní obrany. Zranily několik mých přátel a vyjednávání byla na dva dny přerušena. Nakonec dovolili humanitárním konvojům odjet. Tomu dni se říkalo „den pádu Aleppa“.

Lidé byli jako pomatení, nevěřili, že budou žít. Mnozí z nich před odjezdem zapálili své domy. Já jsem s prvním konvojem nejela, zůstala jsem v nemocnici, starala jsem se o raněné a pečovala o svého kamaráda z civilní obrany, kterého postřelili. Odjela jsem s ním v sanitce. Nenastoupila jsem do zeleného autobusu jako ostatní. Bála jsem se, že mě zatknou na některém z kontrolních stanovišť, kterým veleli ruští vojáci. Zabavili sanitku, ale nechali nás projít. Polovinu lidí evakuovaných autobusy tvořili zranění.

Jakmile jsem dorazila do nemocnice, nechala jsem kamaráda s jeho ženou a vydala jsem se směrem k tureckým hranicím. Věděla jsem, že z Aleppa odcházím nadobro a že už se nevrátím. Od roku 2011 jsem nikdy tak nebrečela jako ten den.

Dnes žiji v Kanadě. Nemyslela jsem si, že se kdy stanu uprchlíkem v cizí zemi. Pořád na Aleppo myslím. Dospěla jsem k přesvědčení, že lidská spravedlnost neexistuje. Nežádali jsme mnoho, jen trochu důstojnosti, svobody a spravedlnosti. Místo toho nás vyvraždili a naše město zničili.

Knihu Hlasy nezdolných žen i další tituly z Edice N si můžete objednat v e-shopu Deníku N.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Edice N

Literatura faktu

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější