Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pravda o spánku. Nahlédněte do nové knihy Grahama Lawtona

Tahle kniha vám zachrání život. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Tahle kniha vám zachrání život. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Zapomeňte na divoké módní diety a fitness programy celebrit. Vědecký publicista Graham Lawton, který sám sebe označuje za obtloustlého líného flákače a živoucí důkaz toho, že člověk nemusí být posedlý cvičením, aby byl rozumně zdravý a v kondici, přináší nový pohled na zdraví, výživu a životní styl. Odděluje fakta od výmyslů a kriticky se vypořádává s množstvím matoucích informací a senzacechtivých mediálních titulků. Přečtěte si část jedné z kapitol.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Novinku Tahle kniha vám může zachránit život si můžete pořídit v našem e-shopu nebo ve všech dobrých knihkupectvích.

Téměř s jistotou se dá říct, že během několika hodin po přečtení těchto řádků ztratíte vědomí a propadnete se do podivného soumračného světa. Jakými cestičkami se vaše mysl v tomto zvláštním stavu – nebo lépe řečeno stavech –, který nazýváme spánek, vydá? A proč je tak důležitý, že mu musíme věnovat třetinu života?

Relativně donedávna vědce spánek moc nezajímal. Ale v roce 1953 – ve stejném roce, kdy byl zdolán Mount Everest a objevena struktura DNA – udělal doktorand Eugene Aserinsky něco, co nikdy předtím nikoho nenapadlo: celé hodiny se díval na oční víčka spícího člověka. To, co viděl, ho uchvátilo. Namísto pomalého periodického pohybu, který očekával, byl svědkem zběsilých, trhavých pohybů očí.

Do té doby byl spánek považován za poměrně pasivní a nezajímavý stav. Aserinsky a jeho školitel, fyziolog Nathaniel Kleitman z Chicagské univerzity však ukázali, že tento rapid eye movement čili rychlé pohyby očí, známější pod zkratkou REM, souvisí s podstatně zvýšenou mozkovou aktivitou a sněním. Jejich objev je všeobecně považován za počátek moderní vědecké disciplíny zabývající se spánkem – spánkové vědy.

Výzkum se dlouho soustředil především na mozek, ovšem v posledních letech došlo ve spánkové vědě k druhé revoluci. Dnes už víme, že spánek má zásadní vliv na naše celkové zdraví, jak fyzické, tak i duševní.

Ovšem dobrat se kvalitního spánku je k zbláznění náročné – může to být vážně frustrující proces. Spánek je jednou z rozkoší v našich životech, ale zároveň stálým zdrojem úzkosti a utrpení. Spíme každý den, mnozí z nás přesto mají pocit, že spánku nemohou přijít na kloub. Proč je tak náročné dobře spát? Kolik spánku nám stačí? Můžeme si vystačit i s málem? Je tolik otázek, které nám nedají spát… Naštěstí existují cesty, jak kvalitní spánek natrénovat.

Kniha, která vám zachrání život. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pravda o tom, co se děje, když spíme

Spánek není jen jeden fenomén, nýbrž hned několik. Když spíme, procházíme různými fázemi. Ty se dělí do dvou velkých skupin: REM a non-REM (NREM). Zkratka REM znamená rapid eye movement, tedy rychlé pohyby očí, protože právě jimi se tato fáze projevuje nejvýrazněji. Během REM spánku k nám také přichází nejvíce snů. Ty se nám sice zdají i v hlubokém spánku, ale bývají méně živé, méně emočně nabité a hůře zapamatovatelné.

NREM spánek se dále dělí na tři stupně. První stupeň je lehký spánek, který nastává vzápětí po usnutí a těsně před probuzením a trvá jen několik minut. Je to ono magické rozhraní mezi bděním a spánkem. Když člověka něco probudí v této fázi spánku, často si myslí, že už byl vzhůru.

První stupeň NREM spánku občas přináší zvláštní smyslové zážitky, jako jsou halucinace nebo lucidní snění; těmto jevům se někdy kolektivně říká hypnagogie. V této fázi dochází k hypnagogickým záškubům – to jsou trhnutí a záchvěvy, které se občas dějí, když usínáme, a často je doprovází pocit, že někam padáme. Jejich příčina zatím zůstává záhadou. Jedním z možných vysvětlení je, že začínáme snít ještě předtím, než úplně usneme. Další teorie zní, že tato škubnutí jsou vedlejším produktem uvolňování nervového systému při usínání. Jinou bizarní událostí, která se může v prvním stupni NREM spánku objevit, je takzvaný syndrom explodující hlavy: usínající má pocit, že slyšel hlasitou ránu – vybuchující bombu nebo výstřel z pistole. Tento syndrom postihuje zhruba každého desátého člověka a obyčejně se poprvé objeví kolem padesátky. Nikdo neví, co ho způsobuje. Navzdory svému názvu je však neškodný.

Graham Lawton

Vystudoval biochemii na King’s College v Londýně, kde také získal titul MSc. (magistr přírodních věd) v oboru vědecké komunikace. Je kmenovým autorem časopisu New Scientist a za svou publikační činnost získal řadu ocenění.

Z prvního stadia přecházíme do druhého. To je hlubší a klidnější než první stadium, s pomalejšími mozkovými vlnami přerušovanými krátkými nápory elektrické aktivity a beze snů. Po zhruba pětadvaceti minutách se ponoříme do třetího stadia, zvaného také hluboký spánek nebo spánek s pomalými vlnami.

Třetí stadium je nejhlubší fází spánku a tělo při něm prochází nejintenzivnější regenerací. Srdeční frekvence se zpomalí a mozkové vlny se prodlouží a ustálí. V tomto stavu je obtížné člověka probudit, a když se tak stane, může trvat až hodinu, než se zbaví následné ospalosti – takzvané spánkové inertnosti. Občas se v této fázi objeví nějaké sny. Zpravidla trvá do čtyřiceti minut a pak se vrátíme do druhého stadia a následně nastává REM fáze.

V ní probíhá nejvíce snění; svaly v těle jsou během REM spánku znehybněné, aby nereagovaly na dění ve snech. Předpokládá se, že během REM fáze mozek zpracovává vzpomínky a emoce, ale stejně jako všechna ostatní stadia spánku zůstává i toto předmětem vědeckých diskusí. Skeny mozku provedené během REM spánku ukazují velmi podobnou aktivitu jako snímky zachycené při plném vědomí. Při prvním cyklu trvá REM fáze pouhých několik minut, ale každá následující je o něco delší. Plnohodnotný osmihodinový spánek zahrnuje celkem zhruba dvě hodiny REM, většina z toho se však odehrává až k ránu.

Po každé REM fázi se vracíme do prvního stupně a poté znovu procházíme jednotlivými fázemi. Během běžné noci se tento cyklus několikrát zopakuje. Pokud se v noci probudíme, pravděpodobně to bude po skončení REM fáze, při opětovném nástupu prvního stupně.

Potřeba spánku je řízena systémem se dvěma úrovněmi. První úrovní jsou naše cirkadiánní hodiny, které řídí čtyřiadvacetihodinový cyklus tělesné teploty, krevního tlaku a uvolňování hormonů. Díky němu nás přepadá ospalost kolem půlnoci, ale také – v menší míře – po poledni (pokud na vás někdy po obědě sedá neodolatelná touha dát si dvacet, můžete přičíst vinu svému biologickému nastavení). Cirkadiánní rytmus se orientuje podle světla a udržuje náš cyklus spánku a bdění ve zhruba čtyřiadvacetihodinových blocích.

A zadruhé je tu únava vyvolaná chemickými procesy. Během bdělých hodin se v mozku hromadí chemická látka zvaná adenosin, která vysílá tělu signály, že je unavené a touží po spánku. Po zhruba šestnácti hodinách už je nesmírně obtížné tomuto tlaku odolávat. Kofein nás udržuje vzhůru právě tím, že blokuje receptory adenosinu v mozku.

Pravda o tom, proč spíme

Na první pohled se odpověď zdá být zřejmá. Spíme, aby náš mozek a naše tělo mohly odpočívat a regenerovat se. Ale proč je potřeba, abychom při tom byli v bezvědomí? Proč se to nedá dělat při vědomí, abychom mohli dávat pozor na hrozby?

Spánek je natolik univerzální fenomén, že zkrátka musí být nějak užitečný. Všechna zvířata spí; dokonce i drobné mušky mají období nečinnosti, z nichž je obtížné je probudit, což naznačuje, že spánek potřebují i ti nejjednodušší živočichové. Pozorování živočišné říše nám však neodhalilo žádnou jasnou korelaci mezi spánkovými návyky a čímkoliv dalším. V této oblasti panuje ohromující rozmanitost.

Někteří netopýři spí dvacet hodin denně; koně zhruba tři a vestoje. Některá zvířata dokážou přežít velmi dlouhá období beze spánku. Nově narozená mláďata některých druhů delfínů a velryb zůstávají spolu se svými matkami vzhůru celý měsíc po porodu.

Stanovit jedinou, univerzální funkci spánku je kvůli všem těmto rozdílům velmi obtížné. Většina výzkumníků se dnes zaměřuje na mozek, na procesy jako konsolidace paměti a zpracovávání emocí; spánek ovšem má důležitý vliv také na fyzické zdraví a právě jemu se budeme věnovat na následujících řádcích.

Kniha, která vám zachrání život. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pravda o tom, kolik spánku potřebujete

Všichni víme, že co se týče dobrého spánku, magické číslo je osm hodin. Nikdo ovšem netuší, kde se tohle číslo vlastně vzalo. V dotaznících lidé většinou odpovídají, že spí sedm až devět hodin denně – to by mohlo vysvětlovat, proč se osm hodin stalo obecně přijímaným pravidlem. Zároveň však máme tendenci nadhodnocovat, kolik času v říši snů doopravdy strávíme.

Lidé, kteří dodnes vedou tradiční život lovců a sběračů a nemají přístup k elektřině, většinou spí šest až sedm hodin denně a úplně jim to stačí. Osm hodin je tedy možná špatný cíl a bohatě si vystačíme i se sedmi. Zdá se, že to je opravdu minimum: nedávná analýza amerických vědců dospěla k závěru, že lidi, kteří běžně spí méně než sedm hodin, více ohrožuje obezita, srdeční choroby, deprese a předčasné úmrtí. Výzkumníci proto všem dospělým doporučují alespoň sedm hodin spánku denně.

Z tohoto hlediska podle posledních průzkumů žijeme ve stavu permanentní spánkové deprivace. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí odhaduje, že 35 procent dospělých ve Spojených státech běžně spí méně než sedm hodin, a nedávná zpráva britské Královské společnosti pro veřejné zdraví (Royal Society for Public Health) uvádí, že Britové spí každou noc o hodinu méně, než potřebují. Průzkum ukázal, že třetina dospělých pociťuje příznaky nespavosti.

Média často hlásají, že spíme méně než dřív, a mezi lidmi panuje představa, že se nacházíme uprostřed epidemie spánkové deprivace, která se navíc stále zhoršuje. Čísla však naznačují, že kdo tohle tvrdí, trochu přehání. Možná že obecně opravdu máme nedostatek spánku, ale nic nenasvědčuje tomu, že by to byla nějaká novinka. Nedávný přehled vědeckých záznamů o délce spánku mezi roky 1960 a 2013 neobjevil žádné významné rozdíly.

Všeobecně známý „fakt“, že dříve lidé spávali kolem devíti hodin denně, je pouhý mýtus. Tento údaj pochází ze studie z roku 1913, která se však týkala dětí, nikoliv dospělých. Takto dlouho děti v průměru spávají i dnes.

Silněji hypotézu o epidemii spánkové deprivace podporují laboratorní studie, které využívají velmi citlivé testy ospalosti, jako například vícenásobný test latence usnutí (multiple sleep latency test). Při něm jsou účastníci zavřeni v tiché, tlumeně osvětlené ložnici s úkolem „uvolnit se, zavřít oči a pokusit se usnout“. Tyto testy údajně odhalují vysokou úroveň ospalosti v populaci; jsou ovšem navrženy tak, aby z člověka vymáčkly i tu úplně poslední kapku ospalosti, která je v běžných podmínkách většinou nepostřehnutelná.

Další důkazy se opírají o skutečnost, že o víkendech a na dovolené obvykle spíme déle, často až devět nebo deset hodin denně. Lidé obvykle předpokládají, že tím doháníme spánkový dluh nahromaděný během pracovního týdne. Nicméně to, že můžeme spát déle než běžně, ještě neznamená, že to opravdu potřebujeme. Proč bychom nemohli spát jen pro samotný požitek ze spánku? Často přece vášnivě jíme, pijeme a souložíme mnohem víc, než nám kážou naše biologické potřeby. Proč by to nemohlo být stejně i se spánkem?

Kolik spánku potřebujeme, se ve skutečnosti člověk od člověka liší a navíc se toto číslo v průběhu života mění. Novorozenci a kojenci spí až sedmnáct hodin denně. Někteří dospělí potřebují jedenáct hodin spánku, zatímco jiným stačí šest. Často se říká, že starší dospělí si vystačí s kratším spánkem, ale důkazy pro toto tvrzení jsou slabé.

Kolik spánku potřebujete vy sami, ovlivňuje vaše genetická výbava. Není přesně známo, které konkrétní geny se na tom podílejí, ale nedávný výzkum s více než 50 000 účastníků objevil jednu variantu genu, jejíž každá kopie k potřebné době spánku přidává 3,1 minuty.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti americká Národní spánková nadace (National Sleep Foundation) v roce 2019 aktualizovala své příručky. Dospělým nově doporučuje sedm až devět hodin spánku, aby však zohlednila přirozenou variabilitu, uznává až hodinovou odchylku v obou směrech.

Takže kolik spánku potřebujete? Jelikož sami sebe znáte celý život a se spánkem – nebo jeho nedostatkem – máte spoustu zkušeností, pravděpodobně dobře víte, kolik ho vaše tělo vyžaduje v ideální situaci a s jakým nutným minimem si vystačíte.

Pokud však stále ještě váháte, obecné pravidlo zní, že byste neměli potřebovat budík, aby vás ráno probral. Máte-li dostatek spánku, měli byste se sami probudit zhruba v té době, kdy potřebujete. Pokud vás musí dennodenně ze snů násilně vytrhávat budík, možná byste měli začít chodit spát dřív. A to neznamená jen dřív uléhat do postele – čas pod peřinou nerovná se čas spánku.

Dalším testem je, za jak dlouho se vám podaří usnout, jakmile se rozhodnete, že už je čas. Ideální doba je deset až patnáct minut, ale pokud trpíte spánkovou deprivací, odpadnete zhruba po pěti minutách. Tohle měření je však samozřejmě z podstaty poměrně ošemetné, přece jenom na konci upadáme do bezvědomí. Je třeba také brát v potaz, že možná nepotřebujete tolik spánku, kolik si myslíte. Mnozí z nás spí dlouho ze zvyku, z nudy nebo proto, že jim to přináší požitek. Zkuste tedy dobu spánku zkrátit a uvidíte, jak se budete cítit.

Přestože správné množství spánku našemu zdraví prospívá, dávejte si pozor, abyste to nepřehnali – i dobrých věcí může být příliš mnoho. Zdá se, že nejlepší pro naše zdraví je zhruba sedmihodinový spánek; pravidelné vyspávání po osm hodin a více by mohlo uspíšit vaše usnutí navěky. Souvislost mezi nadbytkem spánku a předčasnou úmrtností je přinejmenším stejně silná jako v případě nadměrného ponocování.

Příčina zůstává záhadou. Mohlo by to být tím, že více spí lidé, kteří trpí nějakou nemocí; pak by úmrtnost nezvyšoval nadbytek spánku jako takový, ale ona skrytá choroba. Dlouhé vyspávání je spojeno se zánětem – reakcí imunitního systému související s ledasčím od deprese po srdeční choroby. Nebo může být příčinná souvislost přímá: když spíme, málo se hýbeme, a existuje spousta důkazů pro to, že nečinnost je škodlivá. To nemusí nic znamenat, pokud jsme během dne aktivní; ale lidé, kteří větší část dne věnují spánku, pravděpodobně méně cvičí, protože na to mají méně času.

Jen naprostá menšina z nás, pravděpodobně méně než tři procenta lidí, si bez problémů vystačí se čtyřmi až šesti hodinami spánku. Tento dar je téměř určitě důsledkem genetiky. Snížená potřeba spánku je dědičná a výzkumníci již identifikovali gen, který za to zodpovídá. Když ho přidali do genetické výbavy myší, umožnilo jim to dříve se zotavit ze spánkové deprivace a také se zdálo, že NREM fázemi spánku prosvištěly mnohem rychleji.

Nám obyčejným smrtelníkům však v zájmu zachování dobrého zdraví nezbývá než dopřávat si přiměřené množství spánku. Stručně řečeno: špatné spaní zkracuje život.

Kniha, která vám zachrání život. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pravda o nedostatku spánku

O to, k čemu spánek vlastně slouží, se vědci dodnes přou. Celkem jasno však mají v tom, že jeho správné dávkování je životně důležité pro fyzické zdraví a pohodu. To je přitom často opomíjená věc. Při běžné pravidelné zdravotní prohlídce můžete očekávat, že vám změří krevní tlak a BMI a zeptají se na pár věcí ohledně vašeho jídelníčku, pohybu a příjmu alkoholu. O to, jak spíte, se však lékař většinou vůbec nezajímá. Pokud to ovšem s preventivní medicínou myslíme vážně, mluvíme tu o těžkém nedopatření. Špatný spánek je jedním z největších rizikových faktorů obezity, cukrovky, výkyvů nálad a poruch imunitního systému.

Spánku se někdy říká třetí pilíř dobrého zdraví – prvními dvěma jsou strava a pohyb. To však není ani zdaleka adekvátní: spánek je základ, na němž oba zbylé pilíře stojí. Neexistuje žádný fyziologický nebo mentální proces, kterému by nepomáhalo, když dobře spíme, a naopak neškodilo, když spánek zanedbáváme.

Nedostatek spánku má podle vědeckých výzkumů souvislost s prakticky všemi závažnými chorobami, od srdečních onemocnění přes cukrovku po rakovinu, a dokonce i s Alzheimerovou chorobou, které se za okamžik budeme věnovat podrobněji. Nevyspání narušuje naši pozornost, krátkodobou paměť, schopnost plánování, rozhodování a hospodaření s časem. Snižuje schopnost těla bránit se infekcím. Když jsme unavení, býváme hladoví a také máme oslabenou vůli, takže máme sklon se přejídat; je prokázáno, že chronický nedostatek spánku často vede k obezitě. Nevyspání ovlivňuje naši náladu, takže jsme podrážděnější a náchylnější k depresím. A také způsobuje nehody: usednete-li za volant po méně než pěti hodinách spánku, riziko, že se vybouráte, vzroste trojnásobně.

Člověk, který je vzhůru čtyřiadvacet hodin v kuse, má stejně zpomalené kognitivní schopnosti, jako by měl v krvi jedno promile alkoholu, což je vysoko nad povoleným limitem ve většině evropských zemí. Nemusíte ovšem být vzhůru celý den, abyste pocítili negativní účinky nevyspání. I jedna špatná noc se může bezprostředně negativně projevit. Při jednom výzkumu vědci například omezili dobu spánku skupiny zdravých dospělých na čtyři hodiny a již druhý den u nich naměřili zřetelný útlum aktivity imunitního systému. Když je takových nocí víc, chronická nevyspalost si na našem těle vybírá ještě vyšší daň: v jedné studii výzkumníci nechali účastníky spát pouze čtyři hodiny šest nocí v řadě. Na konci zjistili, že dobrovolníkům stoupl krevní tlak, hladina stresového hormonu kortizolu a zvýšila se také jejich rezistence vůči inzulinu, což je předzvěst cukrovky 2. typu. V reakci na následné očkování proti chřipce jejich těla vyprodukovala pouze polovinu běžného množství protilátek.

Problémem je rovněž přerušovaný spánek, i když v součtu vydá na celých osm hodin. To proto, že když spánek něco přeruší, tělo nemá dost času projít si všemi regeneračními fázemi.

Spánek je pro život stejně důležitý jako jídlo a voda. Laboratorní myši vystavené při experimentu spánkové deprivaci do měsíce uhynuly a na nedostatek spánku mohou zemřít i lidé, jak ukazuje vzácná genetická porucha zvaná fatální familiární insomnie. Tato choroba své oběti postupně okrádá o schopnost spát a smrt obvykle přichází do tří měsíců.

Protože stále ještě neznáme biologickou funkci spánku, není překvapivé, že netušíme ani to, proč je jeho nedostatek smrtelný. Není to však nic, čeho byste se měli reálně obávat. Čím déle zůstáváme vzhůru, tím silnější nutkání jít spát pociťujeme. Když si ničím nepomůžete, po šestatřiceti hodinách už budete muset úporně bojovat, abyste zůstali vzhůru, a po osmačtyřiceti hodinách nejspíš zjistíte, že nutkání usnout už dál nedokážete přemáhat. V tu chvíli je ovšem otázka, jestli jste opravdu byli vzhůru celé dva dny. Lidé, kteří trpí závažným nedostatkem spánku, často upadají do mikrospánku – kratičkých záchvatů spánku, trvajících jen vteřinu či dvě, které se odehrávají mimovolně, často dokonce s otevřenýma očima. To je jeden z možných důvodů, proč nevyspání zvyšuje riziko dopravní nehody: řidič za volantem zkrátka na okamžik usne.

Jednou z nejhrozivějších nemocí souvisejících s nedostatkem spánku je Alzheimerova choroba – forma demence, jíž v současnosti na celém světě trpí více než čtyřiačtyřicet milionů lidí a odhaduje se, že toto číslo dál poroste, jak bude populace stárnout. Dostatek spánku je jedním z nejdůležitějších faktorů rozhodujících o tom, zda se u člověka toto onemocnění v budoucnu rozvine.

S přibývajícím věkem kvalita spánku upadá. Týká se to především hlubokého spánku. NREM fáze bývá narušena zejména u lidí trpících Alzheimerovou chorobou, a jak toto onemocnění postupuje, zhoršuje se zároveň i kvalita spánku. Vědci se domnívají, že Alzheimerovu chorobu pravděpodobně způsobuje toxická forma bílkoviny zvané amyloid beta, jež se hromadí v mozku v lepkavých klubkách, odborně nazývaných plaky. Tyto amyloidní plaky jsou pro mozkové buňky jedovaté, narušují jejich funkci a zabíjejí je. Plaky se tvoří především ve střední části čelního laloku, tedy právě v té části mozku, která je nezbytná pro dosažení hlubokého stupně NREM spánku. Čím více amyloidu beta se v této oblasti nahromadí, tím silněji má člověk narušený hluboký spánek.

To je ovšem jen polovina pravdy. Hromadění amyloidu beta v mozku způsobuje právě nedostatek spánku – nevyspalost tedy přímo zvyšuje riziko vzniku Alzheimerovy choroby. Mozek totiž má svůj vlastní systém vyplavování odpadu, takzvaný glymfatický systém. Podobně jako lymfatický systém odvádí škodliviny ze zbytku těla, glymfatický systém pomocí mozkomíšního moku shromažďuje a odbourává nebezpečný metabolický odpad, který při své práci vytvářejí neurony.

A ačkoli pracuje nepřetržitě, během hlubokého NREM spánku se rozbíhá na plné obrátky. Mozkové gliové buňky (neuroglie) se zároveň v tu dobu scvrkávají o 60 procent, čímž uvolňují místo pro mozkomíšní mok, aby mohl spláchnout odpadky. Během hlubokého spánku dokáže glymfatický systém z mozku odstranit až dvacetkrát více nečistot než jindy. Ve skutečnosti je možná právě toto hloubkové čištění jednou z hlavních funkcí spánku.

Jedním z druhů toxických zbytků vyplavovaných glymfatickým systémem je právě amyloidní protein spojovaný s Alzheimerovou chorobou. Při jednom výzkumu vědci dobrovolníkům bránili upadnout do hlubokého spánku – nebudili je, ale pomocí zvuku je pouze lehce probrali, takže je z třetího stupně vytrhli zpět do druhého. Účastníkům studie následně byla naměřena vyšší hladina nahromaděného amyloidu beta v mozkomíšním moku. K tomu docházelo i tehdy, když celková doba spánku odpovídala normě.

Nedostatek spánku a Alzheimerova choroba proto společně tvoří začarovaný kruh. Bez kvalitního spánku se v mozku hromadí amyloid beta, který brání přechodu do hlubokého NREM spánku, což zase způsobuje, že nedochází k vyplavování amyloidu. Více amyloidu, méně hlubokého spánku; méně hlubokého spánku, více amyloidu a tak dále pořád dokola.

Málo spánku v průběhu celého života tedy značně zvyšuje riziko rozvoje Alzheimerovy choroby. Na druhou stranu platí, že když zvýšíme kvalitu svého spánku, měli bychom být schopni tuto hrozbu potlačit. Klinické studie s dospělými ve středním a vyšším věku, kteří trpí poruchami spánku, to potvrzují. U lidí, jejichž problémy se spánkem byly léčeny, se zpomalilo tempo úbytku kognitivních funkcí, což oddálilo nástup Alzheimerovy choroby až o deset let.

Nedostatek spánku je však pouze jedním z rizikových faktorů Alzheimerovy choroby. Samotný kvalitní spánek ji nepřemůže. Když si ovšem náležitě uvědomíme důležitost spánku v každém věku a přizpůsobíme tomu svůj životní styl, můžeme hrozbu jejího vzniku bezpochyby snížit. A to je rozhodně dobrý důvod, proč začít pracovat na svých spánkových návycích.

Publikaci Tahle kniha vám možná zachrání život i další tituly z Edice N si můžete objednat v e-shopu Deníku N.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Edice N

Literatura

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější