Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Celý svůj život zasvětil jazzu, překladům anglicky psané literatury a tomu, aby si nezadal s komunisty

Lubomír Dorůžka (1924–2013). Foto: ČTK
Lubomír Dorůžka (1924–2013). Foto: ČTK

Seriál Česká inteligence 20. století: Jeho generace schytala 20. století asi nejvíc ze všech. Pokud její členové potom, co se trochu rozkoukali, chtěli svobodně psát, tvořit a publikovat, měli k tomu vyměřené jenom tři jakž takž svobodné roky 1945 až 1948 a potom až období po roce 1989, kdy už byli často za vrcholem svých sil. Všechno, co dělali mezi tím, stálo a padalo s uměním kompromisu, jehož optimální míru bylo třeba stále znovu hledat. Kolik sil se tím zbytečně vyplýtvalo a kolik lidí zmrzačilo! Zároveň však osudy mluvčích této generace učí, jaké to tedy je, tvoří-li člověk za nepřátelských okolností, mocnějších, než je sám.

Že jeho životem bude asi hudba, pochopil Lubomír Dorůžka (1924–2013) za války. Nejdřív se našel v té soudobé vážné, dveře mu do ní otvíral o osm let starší přítel skladatel Jan Rychlík. Dorůžka ujížděl na komplikovaných harmoniích Karla Husy a Jana Kapra, tak jak je tehdy uváděla česká odbočka Společnosti pro soudobou hudbu.

Skupoval partitury Pavla Bořkovce, Emila Hlobila a Miloslava Kabeláče, které vydávala v malých nákladech Hudební matice. Byl přesvědčený, že jeho oblíbenci, až vyzrají, budou jednou stejně slavní jako Beethoven, Mozart a Stravinskij.

Hudební vkus se však vyvíjel jiným směrem než k posluchačsky náročné vážné hudbě – ten obecný i onen Dorůžkův. Začalo to za války, když se učil poslouchat ze zahraničních rádií americký jazz. S tím souvisel zájem o všechno americké, projevující se kromě pilování angličtiny třeba tím, že si člověk seřídil hodinky podle newyorského času a snažil se podle nich žít.

V dané době šlo vesměs o činnosti silně nedoporučované, za nacistického ministra propagandy Goebbelse

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česká inteligence

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější