Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ve slovenské Tiché dolině už roste prales. Díky kalamitě, občanům a odvážné úřednici

Tichá dolina. Foto: Soňa Mäkká, Denník N
Tichá dolina. Foto: Soňa Mäkká, Denník N

Když vichřice vyvrátila v Tiché dolině v Tatranském národním parku na Slovensku celé stráně smrkových lesů, ochranáři věděli, že je to nejlepší „řešení“ vedoucí k tomu, aby se monokultury proměnily na pestrý a odolnější les. Odvozu dřeva bránili vlastními těly. Těžbu nakonec zastavila úřednice, kterou to stálo místo.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

„Říká se, že ekologické procesy trvají velmi dlouho, ale někdy to může být jen patnáct minut. Vítr vyvrátí celý les a ekologické procesy jsou nastartovány,“ popisuje ochranář Erik Baláž to, co se od roku 2004 děje v Tiché a Kôprové dolině. Rozsáhlá větrná kalamita byla podle něj to nejlepší, co se mohlo lesům v těchto dvou dolinách stát.

Do Tiché doliny se vydávám na exkurzi, kterou zorganizovalo občanské sdružení Prales. Mezi účastníky je několik slovenských ochranářů, vědci i správa národního parku. Průvodcem je Erik Baláž, který je tváří záchrany těchto dvou dolin. Chceme vidět, jak se uměle vysazený les mění opět na přirozený, nechá-li ho člověk v klidu. V plánu je také návštěva unikátního limbového pralesa.

Limba. Foto: Soňa Mäkká, Denník N

První zastávka je hned u řeky Belé, kterou musíme překročit po jednoduchém dřevěném můstku, abychom mohli pokračovat do Tiché doliny. Před čtyřmi lety zde byl můstek se stříškou, ale vzala ho povodeň. Podle Erika Baláže jsou povodně na Belé méně časté a méně vydatné než v minulosti. Potvrdila to měření průtoků, která se zde od roku 1928 dělají stejným způsobem.

„V letech 1934 a 1958 byly takové povodně, že na tomto místě teklo 180 kubických metrů za sekundu. Teď je tady 10 metrů. Za posledních 40 let byla největší povodeň v roce 1997, kdy teklo něco přes 90 kubíků za sekundu.“ Vysvětlení je podle Baláže potřeba hledat v tom, že kdysi byla dolina mnohem vykácenější s pastvinami pro zvířata, ale povodí už zregenerovalo.

Belá v roce 2018 krátce poté, co povodeň strhla můstek. Foto: Soňa Mäkká, Denník N

Erik Baláž říká, že voda je čistá i za povodní. Není to proto, že dominantní horninou je zde žula, příčinou je opět to, že se netěží. „Když chcete chránit řeku, musíte chránit celé povodí. Když je tam těžba dřeva, lesní cesty, dochází k erozi půdy, ta se splaví do vody a ekosystém se mění. Ve vodě je mnohem více dusičnanů.“

Ekolog jako ilustraci připomíná návštěvu polského Biesczadského národního parku, kde při povodni stoupla voda v řece San asi o metr a půl. „Šli jsme podél potoka směrem do národního parku, a když jsme přišli na jeho hranici, voda byla najednou čistá. Protože nad tímto místem se už netěžilo. A to byl flyš, měkká hornina.“

Kráčíme po asfaltové cestě dolinou. Má velmi mírný sklon, takže ji vyhledávají cyklisté. Je hezká i na turistiku, hlavně její závěr, ale je třeba se připravit na

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Ekologie

Příroda

Reportáž

Slovensko

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější