Pozdní probuzení Německa
Komentář Edwarda Lucase: Ti, kdo se soustředí pouze na nedostatky Německa, by se měli zamyslet nad tím, jak by na tom Evropa byla, kdyby největší zemi Evropské unie řídil Gerhard Schröder nebo někdo jemu podobný. Chvála za probuzení Německa se ale mísí s oprávněným rozhořčením.
Pokud je v geopolitickém dramatu, které nyní zmítá Evropou, Rusko zloduchem, pak je Německo nejpříhodnějším obětním beránkem. Po celá desetiletí politici v Berlíně naivně a hamižně upřednostňovali vztahy s Ruskem před zájmy svých evropských sousedů. Seznam obvinění je dlouhý, od otálení s rozšířením NATO a výhodných dohod o výstavbě plynovodů až po měkký postoj k ruské špionáži a teatrální antiamerikanismus.
Z toho plyne nedůvěra, roztrpčení a vyloženě opovržení, které nyní pociťuje mnoho zemí na evropské frontové linii a které zastiňují lepší stránky Německa. K těm patří rázná výmluvnost zelených politiků Annaleny Baerbockové (ministryně zahraničí) a Roberta Habecka (ministr hospodářství), vstřícnost německé veřejnosti k ukrajinským uprchlíkům a enormní plánované zvýšení obranného rozpočtu země. Artis Pabriks, lotyšský ministr obrany (a dlužno dodat můj starý přítel), to na nedávné konferenci v Berlíně dobře vystihl, když se bez obalu zeptal: „My jsme za svobodu ochotni
